Asi mě zastihla nějaká grafomanská chvilka, protože se mi zachtělo opět tě vytáhnout na světlo světa (tohle úsloví ber tady ve Zmiji s rezervou). Přísahám, že jsem to chtěl udělat dřív (fajn teď lžu). Takže abych to shrnul: Před měsícem byl odjezd směr Bradavice, dovol tedy abych ti to popsal.
Začalo to tak, že jsem překvapivě brzo vstal, oblékl se a vzal si kufry dolů do obýváku (až teď si uvědomuji, že jsem si zapomněl svoji kytičku - Spauldinga! [snad ho bude Gina zalévat, když já to nikdy nedělal]). Naštěstí jsem zrovna zastihl Ginu takže mě, přemístila do Kotle, kde se rozpoutalo hotové peklo. Tak hektické to nebylo snad ani při otevření Příčné a jen taktak jsme se přemístili na volný kousíček místa. Raději jsem se prorval dopředu a odbavil své kufry. Pak jsem se posadil k baru a dal si snídani. Zaměstnán jídlem a ignorováním okolí jsem si nevšiml že se mezitím Kotel jaksi vyprázdnil. Při pohledu na své imaginární hodinky (poznámka pro příště: sehnat si dostatečně stylové hodinky) jsem s hrůzou zjistil, že s vysokou pravděpodobností mi ubíhá čas. Statečně jsem tedy vyrazil do ulic Londýna na pekelně vysokých podpatcích a díky neobyčejnému umu jsem na nich doběhl až na nádraží a nezabil se přitom. Jaké štěstí mě zaplavilo když jsem zjistil, že vlak je pořád na nástupišti 9 a 3/4. Leč skoro všechna kupé uvnitř vlaku byla obsazena. Prodíral jsem se tedy vlakem a když už to vypadalo že prostě vyhodím nějaké prváky z jejich míst, tak jsem uzřel kupé s otevřenými dveřmi, přicválal jsem tedy k němu, obhlídl jestli tam někdo neoxiduje a hrdinně za sebou zavřel dveře. Pohodlně jsem se usadil k oknu a čekal, že budu relaxovat. Když v tom otevřu očka a co nevidím, další prváky. nonšalantně se je snažil vykopnout. A najednou začala být ta malá prvanda drzá až vulgární. Vyhoupl jsem se tedy z místa, nasadil zabijácký pohled a heroicky je vystrnadil. Znovu jsem se usadil a zanedlouho se zase pomalu otevírali dveře kupé, moje myšlenka byla, že si to ke mě míří další prvák, ale s překvapením jsem zahlédl Katie. Jak jsem zjistil tak se odpojila od veleváženého prefektstva a vyhledala radši kultivovanější společnost. Posadila se naproti mě a vytáhla z tašky láhev ohnivky. Počkali jsme než nás obejde hrozící inspekce, kterou zahlédla cestou (a která náhodou prodávala noviny) a zapili nový školní rok už ve vlaku. Přišli jsme také na neotřelý způsob podávání výše zmíněného chlastu nápoje v útrobách čokoládové žabky (úskočné mrchy). Pravděpodobně vede do školy nová trasa, jelikož tunel byl doposud vždy jen jeden. A aniž bychom, se nadáli začalo se stmívat, což bylo znamením, že brzy dorazíme do cíle. Podle toho jak neohrabaně strojvedoucí zabrzdil, jsme nebyli jediní ve vlaku kdo si trošku přihnul. Chudák Katie spadla tak nemotorně, že se bouchla hlavou o má kostnatá kolena. Nějak jsme se tedy dopravili ven, kde nás už naháněli ke krbům. Prorvali jsme se do malé chatrče s krbem a přemístili se do školy.
S Katie jsme zaběhli do kolejky aby zakryla modřinu a vzala si pár věcí a pak šupem do síně na zařazování. Proběhli jsme kolem kolosu prváků do síně, kde se zatím nic nedělo. Zanedlouho však nakráčela skupinka prváků a začalo rozřazování. Jen co se tam mihlo prvních pár prváčků, už klobouk řval „Zmijozel!“ Jak jsem tak pozoroval některé jedince, tak nadšený jsem z toho zrovna nebyl. Po nehorázně zdlouhavém zařazování, se na stolech objevilo jídlo. Vzal jsem si pár sušenek a vypařil se ze síně. Namířil jsem si to rovnou na kolejku. Tam už byly obě naše kolejní a očekávalo mě tam nemilé překvapení. To překvapení spočívalo v tom, že mi na pokoj šoupli dva prváky. Jeden je v pohodě, ale ten druhý je naprostý magor, idiot a otrava... No což, až mi rupnou nervy odešlu ho zpátky rodičům po kouskách, vsadím se, že mi pak napíšou děkovný dopis. Zdrcen tímto faktem, jsem si raději šel lehnout a usnul pokojným spánkem.
V průběhu dalších dnů se začaly dít vcelku zajímavé věci. Které ti popíšu zase jindy, jelikož už se mi chce spát. Snad to zapíšu brzo, do té doby sladké sny.
Žádné komentáře:
Okomentovat