Narozeniny

5. 1. 1999 
Už je to nějaká doba co jsem psal poslední zápisek... Zatraceně dlouhá doba. Takže se ani raději nebudu snažit shrnovat těch pár roků, sice pevně věřím, že historka o tom jak jsem se měl stát otcem by byla zábavná, ale nemám moc náladu tu o tom psát.
  Dneska jsou moje 19. narozeniny. Správně už bych měl mít dávno dostudováno a pracovat, ale něco se očividně zvrtlo, ale nakonec je dobře že se to zvrtlo. Jsem teď v páťáku, budu dělat NKÚ a mám před sebou velké plány. Je sice šílené se starat o prváky, ale tak nějak se cítím dost dospěle na to abych o ně přeci jen nějakou tu starost měl. Jsou to jen 11-leté děcka, co jsou poprvé na takovou dobu pryč od rodičů a poznávají, že ne všechno je tak prosté jak se zdá, pořád si pamatuju jak jsem to byl já kdo opustil domov, dokonce i svoji vlast a ocitl se ve světě, kde nejsou domácí skřítci k dispozici 24 hodin denně a vaše bohatství pro ostatní nic neznamená. Ale teď jsem tady a plánuju si budoucí život.
  Zatím můžu s určitostí říct, že budu bydlet v Londýně ve velkém loftu. Otec tam měl nějaká skladiště, která už dlouhou dobu nevyužívá a tak jsem mu řekl, že by bylo možné je přestavět a pronajímat, jako byty nebo butiky a jeden z těch bytů jsem si zabral. Párkrát jsem to byl obhlídnout a už můžu říct, že to tam budu milovat, ale možná je můj pohled zkreslený tím, že tam nebudu žít sám. Chodím teď už přes rok s Adamem, klukem z Havru, od pohledu je to nevyčnívající kluk v uniformě, někdo koho si normálně nevšimnete, ale když ho poznáte zjistíte že je roztomilý, pozorný, vtipný, má ten nejsladší úsměv ze všech, voní po cedrovém dřevu a když se kvůli něčemu rozzáří tak mám chuť ho popadnout a zlíbat. Hned jak jsem mu o loftu řekl, chtěl abych tam s ním šel, přímo na místě se zasněným výrazem začal chodit po celém prostoru a říkat kde co bude a jak si tam musíme pořídit tohle a tamto, až jsem si pomalu začal říkat, že bych mu jich nejraději pořídil deset když mu to udělá radost.
  Na hradě se toho moc neděje. Přijde mi to tu najednou takové zvláštní, vzpomínám si jak jsem byl v prváku, ten nadmíru vysoký, dlouhovlasý kluk, který si s nikým nebral servítky a prskal ty nejhorší italské nadávky (což dělám pořád). Pamatuju si na ty maličkosti, jako když jsme s Alex nabrali odvahy a šli se té snědé dospělačky, co si něco pořád zapisovala a sedávala u zmijozelského stolu, zeptat, co je vůbec zač (tak vlastně začalo moje dlouholeté přátelství s Ginou), jak jsme s Nathanem šli na konkurz do kolejního famfrpálového týmu (kterému tehdy velela Katie) nebo jak Marius tehdy vyšiloval, když mu jeden kluk z naší koleje obarvil kouzlem vlasy na růžovou a on se bál, že navždy přišel o své krásné zlaté vlasy. Byly to úžasné časy, ale všichni lidé z té doby jsou pryč. No, nostalgii si už raději odpustím, řekl bych, že jí na tebe bylo dost a já nepatřím mezi lidi, co by se rozplývali nad starými, dobrými časy.  
  Jak to tak vidím, tak se raději vrátím k učení, mám toho trochu nad hlavu, přeci jen, všechna látka ze všech ročníků, najít moje staré sešity byl skoro zázrak, ale nebojím se, ještě snad nebyl rok, kdy jsem neměl samá Véčka a žádná náležitá kouzelnická úroveň mi to v žádném případě nepokazí. Takže se měj, dám ti vědět až budu mít po zkouškách.