Výchova

Malý, přibližně čtyřletý, bledolící chlapec s dlouhými světle modrými vlasy, se s křikem probudil ve své, i pro dospělého, velké posteli a rozhlédl se po pokoji. Stíny hraček sehráli na šeříkově fialových tapetách obkládaných zlatem fascinující a pro chlapce lehce strašidelnou hru. Pokoj osvětlovalo pouze měsíční světlo, dopadající z velkých francouzských oken na ručně vyřezávaný, honosný nábytek. "Triples!", zaječel chlapec, v ten moment se před ním objevila skřítka v bílé tóze. "Přejete si, mladý pane?" kulila oddaně své velké vypouklé oči na chlapce, "Bojím se, zdálo se mi o velkém pavoukovi, chci za maminkou!", skřítka se na chlapce podívala se starostlivým výrazem a poté přikývla.

 Vyrazili na chodbu, skřítka luskla prsty a zapálila tak svícny po celé chodbě, mnoho obrazů rozličných kouzelníků a čarodějek začali nespokojeně mumlat své protesty, proti tak časnému probuzení. Šli bezmála 20 minut, než konečně dorazili před pokoj, nebo spíše apartmán, ve kterém ještě před pár dny spával i chlapec. Skřítka opatrně otevřela velké, okázalé, dvoukřídlé dveře a společně s chlapcem vešla dovnitř. Společně odcupitali přes salonek až do vedlejší místnosti k další přehnaně velké ručně vyřezávané, lakované posteli. "Mami, mami." zavýskal chlapec, uhrančivě krásná, bledá žena s dlouhými lehce zavlněnými, platinově blond vlasy, rozespale zavrněla a pootevřela velké, modré, uhrančivé oči. "Gianbattiste, co tu děláš? Máš přeci spát ve svém pokoji." rozespale prohlásila, žena, v tu ránu se vzbudil i snědší muž ležící vedle ní a koukl Gianbattisteho znepokojivě bezbarvýma, šedýma očima. "Zdál se mi ošklivý sen o velkém pavoukovi, co mě chtěl sníst. Chci být tady..." řekl chlapec a našpulil stydlivě rty, "Jsou ti už 4 roky Gianbattiste, s otcem jsme se rozhodli, že jsi už dost velký na to abys měl vlastní pokoj, měl by ses podle toho chovat..." odvětila mu jeho matka, lehce otráveným tónem, "Jsi Chiavaelli, Gianbattiste, Chiavaelliové nemají pro zbabělce pochopení, ani slitování, to si zapamatuj." pravil jeho otec a poté se pohledem zaměřil na skřítku "A co to tebe napadlo, brát sem Gianbattisteho?", skřítka očividně znervózněla a svěsila dlouhé, netopýří uši, "Pán, ale říkal, že Triples má vyplnit každé přání mladého pána.", muž pokýval "Příště mu takováhle přání neplň a teď ho zaveď zpět do jeho pokoje." odsekl muž, skřítka se poklonila "Ano pane, přeji dobrou noc, pane." a otočila se na chlapce, který stydlivě hleděl na zem, "Pojďte prosím, mladý pane." a společně s ním opustila místnost. Tu noc Gianbattiste nemohl usnout.

  Ráno se Gianbattiste chtěl otci u snídaně omluvit, ale ten tam nebyl. "Rozzlobil jsem tatínka?, zeptal se při pohledu na matku sedící naproti němu, u dlouhého stolu, "Nesmíš zapomenout, že od tebe otec hodně očekává, všichni od tebe očekáváme to nejlepší, Gianbattiste." odpověděla žena, otřela si rty do ubrousku a podala ho na podnos skřítkovy po své levici. 

  Po snídani, ho jako obvykle očekávala výuka. Triples ho vedla do obvyklé studovny v levém křídle, kde ho měl očekávat jeho učitel angličtiny. Když však vešel do místnosti nečekal tam na něj pan Clifford, jako obvykle, místo toho tam byl jeho otec s nějakou velkou bednou překrytou sametovým závěsem. "Tati, včera-" spustil, ale jeho otec ho přerušil, "Kvůli tomu jsem tady, Gianbattiste," a odmlčel se, "dneska nás čeká speciální lekce. Musíš se naučit ovládat svůj strach.", chlapec se zadíval k tomu záhadnému předmětu překrytému závěsem, v ten moment jeho otec závěs sundal a odhalil tak klec s akromantulí velkou asi jako Gianbattiste, ten okamžitě zalapal po dechu a začal přerývavě dýchat. "Jsi kouzelník, Gianbattiste a tak musíš pochopit, že neexistuje nic co by kouzelník nedokázal." řekl jeho otec a vytáhl hůlku, chlapec se na něj podíval a hned zase vrátil pohled na akromantuli, která na něj dychtivě upírala všechny své oči. Otec švihnul hůlkou a klec se otevřela, akromantule se vyřítila směrem k Gianbattistesmu, ale jeho otec opět zasvištěl hůlkou a akromantule se zastavila, pozvedl hůlku a ten nechutný pavouk se vynesl v přesném směru, který ukazovala. Otec ukázal na druhý konec pokoje, akromantule se tam přesunula, opět švihnul a akromantule si začala zběsile odkusovat svoji vlastní nohu, "Vidíš, je proti mně naprosto neškodná." řekl otec v samolibém tónu a znovu švihnul hůlkou, akromantule se začala svíjet a vydávat nechutné pištění. Gian to s úžasem pozoroval, jeho mysl zaplavila touha po takové moci, jeho otec opět švihnul hůlkou a zamumlal jakási slova, z jeho hůlky vystřelil zelený paprsek a strefil akromantuli, v ten moment sebou škubla a v jejích očích vyhasl život, ležela tam naprosto strnulá. Gianbattiste jakoby zapomněl na svůj strach, pomalu přešel k ní, nejdřív jí pozorně zkoumal a pak do ní pohrdlivě kopnul, byl si jistý, že i kdyby pavouk opět ožil, jeho otec by si ho opět podmanil. Na tváři jeho otce se rozlil úsměv, něco co Gianbattiste vídal pouze zřídka. Byl totiž velice spokojený s tím, jak rychle jeho syn pochopil tuhle lekci. "Angličtinu dnes přeskočíš a půjdeš rovnou na dějiny, ve Velké studovně tě bude očekávat pan Abernatti." oznámil mu otec a chlapec pouze přikývl.

  Od té doby se Gianbattiste pavouků nebál, nechutní mu sice připadají dál, ale neměl proč se jich bát. Zlé sny se mu taky zdály i nadále, ale už se jich z nějakého důvodu nebál, proč by taky, vždyť je kouzelník. To vše změnila první lekce od jeho otce, ale to nevěděl, že to není zdaleka poslední lekce.

Zkoušky Náležité Kouzelnické Úrovně - NKÚ

Mám to za sebou, úspěšně jsem složil všechny NKÚ. Ani nevíš, jak moc jsem rád, že už to mám za sebou. Občas to byl vážně trochu nervák. 
  Hned na první zkoušku v týdnu, tedy na numerologii, jsme přišli s Adamem a Alice ve slunečních brýlích, protože jsme potřebovali nějak zamaskovat příznaky kocoviny, kterou jsme měli po tom, co jsme den předtím oslavovali narozeniny Hazel. Nikomu to naštěstí očividně nevadilo a tak jsme se odebrali ke zkoušce. Nebyli tam nijak těžké otázky, takže v numerologii budu pokračovat určitě, rozhodně budu mít lepší známku než P. 
  Příští den jsem měl jen jednu zkoušku - drakologii. Přišli jsme tam s Alice a očekávali klidnou zkoušku, no v tom jsme se tedy spletli. Komisař neustále na Kath něco štěkal, dupal jako slon a když jsem šel poznávat dračí vejce tak dokonce měl poznámky k mému oblečení, tomu jsem se musel samozřejmě uchechtnout, někdo v odvážně fialovém kompletu se žlutými vlasy (to byla rozhodně žlutá, ne blond), mi nebude říkat jak se mám oblékat, měl jsem chuť mu dát padesát galeonů a říct mu ať si za to koupí nějaké slušné oblečení on. V každém případě jsem to nějak přešel a zdárně dodělal zkoušku, z té mám taky dobrý pocit.
  Ve středu se konali zkoušky z formulí a přeměn, nějak se mi podařilo zaspat, takže jsem se probudil, hodil něco na sebe a pádil ke zkouškové, jen co jsem dorazil, volal Thorinson rozhlasem, že zkouška bude v učebně, to mě trochu dopálilo, mohl to říct dřív než pět minut před zkouškou. Dorazil jsme před učebnu a co nevidím, čekal tam ministr kouzel osobně (jo, asi nevíš co se tady dělo, ve zkratce, byla tu inspekce, ale byli to idioti, nakonec přijel samotný ministr a odvolal je s tím, že zbytek roku přezkoumá sám, asi nemá nic lepšího na práci), chtěl být přítomen u zkoušky. Zanedlouho na to se objevil Thorinson, připravil učebnu a my mohli jít ke zkoušce. Teoretická část byla jednoduchá, bylo tam jen pár otázek a nic záludného. U praktické zkoušky jsem si docela naběhl, chtěl po mě sluchovou iluzi, kterou by hluchý neslyšel, nejdřív jsem to popletl, ale pak jsem se hned opravil, takže to snad nebude mít na hodnocení vliv. Přeměňování se odehrávalo v podobném duchu. Nejdřív teorie, kterou jsem nejspíše zvládl a pak praxe, kterou jsem zvládl určitě. 
  Čtvrtek byl, namáhavý, jako první byla zkouška z bylin. Upřímně doufám, že jsem ji zvládl. Bylo to hrozně moc otázek na jednu hodinu, zvlášť u tak obsáhlého učiva jako jsou bylinky a ještě mu musím donést ten oměj, který jsme měli vypěstovat. Pak přišly na řadu lektvary, chodili jsme postupně na teoretickou část, kde se nás profesor Alert ptal na různé věci, nejdřív se ptal na základní věci, jako co je to lektvar, nálev a tak podobně, pak přišlo na řadu poznávání lektvarů, bylo na to pět minut, nic extra složitého. Následně přišla na řadu praxe, každý si vytáhl přísady a měl určit lektvar, který má uvařit, já jsem dostal zahřívač. Šlo to docela snadno a můžu říct, že v lektvarech jsem snad obstál. 
  Konečně přišel pátek a zkouška na kterou jsem čekal - obrana. V té jsem nemohl nic zkazit, všechna kouzla mi šla perfektně a teorii mám v malíku. Čekal jsem před učebnou, dokud si mě profesor nezavolal. Ptal se na hastrmance, mlhové kouzlo a černou magii v 20. století. Na vše jsem mu odpověděl a jen co dodělal i ostatní přišla řada na praktickou část, všichni jsme měli své značky a každý měl vykouzlit několik kouzel. Problém nastal až u patrona... Místo toho aby se zjevil étericky bílý aligátor, jsem vyčaroval pouze obláček, s tím jsem se nehodlal smířit a několikrát ještě patronovo zaklínadlo vyčaroval, dokud se neobjevil hmotný patron. To už, ale Alert hlásil, že jsme všichni složili zkoušky na Vé. Já jsem nijak překvapený nebyl, ale jen co jsme vyšli z učebny skočila mi Alice kolem krku, samou radostí mě málem umačkala, nešlo jí druhé Lambertovo a mlhové kouzlo a tak nějak přestala doufat v to, že by pokračovala ve studiu OPČM. 
  Ten večer se ještě stalo pár věcí. ale nic extra důležitého. Teď jdu spát a užívat si volna, které máme do konce roku. Brzo snad zase napíšu.

Narozeniny

5. 1. 1999 
Už je to nějaká doba co jsem psal poslední zápisek... Zatraceně dlouhá doba. Takže se ani raději nebudu snažit shrnovat těch pár roků, sice pevně věřím, že historka o tom jak jsem se měl stát otcem by byla zábavná, ale nemám moc náladu tu o tom psát.
  Dneska jsou moje 19. narozeniny. Správně už bych měl mít dávno dostudováno a pracovat, ale něco se očividně zvrtlo, ale nakonec je dobře že se to zvrtlo. Jsem teď v páťáku, budu dělat NKÚ a mám před sebou velké plány. Je sice šílené se starat o prváky, ale tak nějak se cítím dost dospěle na to abych o ně přeci jen nějakou tu starost měl. Jsou to jen 11-leté děcka, co jsou poprvé na takovou dobu pryč od rodičů a poznávají, že ne všechno je tak prosté jak se zdá, pořád si pamatuju jak jsem to byl já kdo opustil domov, dokonce i svoji vlast a ocitl se ve světě, kde nejsou domácí skřítci k dispozici 24 hodin denně a vaše bohatství pro ostatní nic neznamená. Ale teď jsem tady a plánuju si budoucí život.
  Zatím můžu s určitostí říct, že budu bydlet v Londýně ve velkém loftu. Otec tam měl nějaká skladiště, která už dlouhou dobu nevyužívá a tak jsem mu řekl, že by bylo možné je přestavět a pronajímat, jako byty nebo butiky a jeden z těch bytů jsem si zabral. Párkrát jsem to byl obhlídnout a už můžu říct, že to tam budu milovat, ale možná je můj pohled zkreslený tím, že tam nebudu žít sám. Chodím teď už přes rok s Adamem, klukem z Havru, od pohledu je to nevyčnívající kluk v uniformě, někdo koho si normálně nevšimnete, ale když ho poznáte zjistíte že je roztomilý, pozorný, vtipný, má ten nejsladší úsměv ze všech, voní po cedrovém dřevu a když se kvůli něčemu rozzáří tak mám chuť ho popadnout a zlíbat. Hned jak jsem mu o loftu řekl, chtěl abych tam s ním šel, přímo na místě se zasněným výrazem začal chodit po celém prostoru a říkat kde co bude a jak si tam musíme pořídit tohle a tamto, až jsem si pomalu začal říkat, že bych mu jich nejraději pořídil deset když mu to udělá radost.
  Na hradě se toho moc neděje. Přijde mi to tu najednou takové zvláštní, vzpomínám si jak jsem byl v prváku, ten nadmíru vysoký, dlouhovlasý kluk, který si s nikým nebral servítky a prskal ty nejhorší italské nadávky (což dělám pořád). Pamatuju si na ty maličkosti, jako když jsme s Alex nabrali odvahy a šli se té snědé dospělačky, co si něco pořád zapisovala a sedávala u zmijozelského stolu, zeptat, co je vůbec zač (tak vlastně začalo moje dlouholeté přátelství s Ginou), jak jsme s Nathanem šli na konkurz do kolejního famfrpálového týmu (kterému tehdy velela Katie) nebo jak Marius tehdy vyšiloval, když mu jeden kluk z naší koleje obarvil kouzlem vlasy na růžovou a on se bál, že navždy přišel o své krásné zlaté vlasy. Byly to úžasné časy, ale všichni lidé z té doby jsou pryč. No, nostalgii si už raději odpustím, řekl bych, že jí na tebe bylo dost a já nepatřím mezi lidi, co by se rozplývali nad starými, dobrými časy.  
  Jak to tak vidím, tak se raději vrátím k učení, mám toho trochu nad hlavu, přeci jen, všechna látka ze všech ročníků, najít moje staré sešity byl skoro zázrak, ale nebojím se, ještě snad nebyl rok, kdy jsem neměl samá Véčka a žádná náležitá kouzelnická úroveň mi to v žádném případě nepokazí. Takže se měj, dám ti vědět až budu mít po zkouškách.

Sečteno a podtrženo

Už je to opravdu hodně dlouho co jsem do tebe nepsal. Tak by bylo asi fajn zase do tebe psát a vypsat se. V poslední době se cítím zmatený, je to zvláštní pocit který jsem dřív nepociťoval, ale je tu.

V první řadě se trochu pokusím zrekapitulovat minulý ročník. Stalo se opravdu hodně věcí, poznal jsem nové lidi, začal se znovu bavit s Katie, nechal vyhodit jednu holku a vysloužil si podmínečné vyloučení. A pravděpodobně poprvé jsem měl někoho vážně rád.

Fajn, to poslední pro tebe trochu rozvedu. Jmenuje se Daniel Aaron Styx a poznali jsme se na jedné pitce u nás na koleji. Chvilku jsme se spolu potloukali a začali se kamarádit. Pak jednoho večera jsem mu nabídl lahev whisky a on se naprosto opil... Nejsem zrovna mateřský typ, ale cítil jsem tu starost co cítí špatná matka ke svým dětem a řekl jsem si, že ho raději odložím u nás na koleji. Když trošku vystřízlivěl tak jsme se tam bavili a najednou mi řekl abych ho políbil... Bylo to zvláštní, nějakým divným způsobem mě přitahoval a tak jsem ho políbil, ale nebylo to takové jako líbat se s lidmi se kterýma jsem se líbal dřív. Bylo to jistým způsobem daleko intimnější, lehli jsme si na moji postel a jen tak tam vedle sebe leželi. Usínal jsem tehdy s prapodivným pocitem zklamání, že si to zítra stejně nebude pamatovat. Dokážeš si představit, jak rozpolcený jsem byl když jsem zjistil, že si to pamatuje. Na jednu stránku jsem byl šťastný, ale na tu druhou zmatený. Nevěděl jsem moc dobře co cítím nikdy předtím jsem se nezamiloval všechno to byli jen aférky, požitky životního stylu bohatého aristokrata, znuděného konvenčním životem. Začali jsme spolu chodit, měli jsme se rádi (nebo alespoň myslím), on mě podržel když jsem na tom byl hodně špatně a já zase jeho. Všechno bylo tak klidné.

Pak, ale přišli prázdniny, původně jsem z nich měl skutečně dobrý pocit, měl jsem vyrazit s Katie na dva týdny do Dubaje a pak být s Dannym v Kotli, dokonce jsme měli pokoj s manželskou postelí a nechal si vlasy nabarvit na růžovou (musím uznat, že mu slušela). Všechno se zvrtlo když se vrátila Sayuri, nevyčítám jí to, ale Danny se pak začal přátelit s Benettkou. Tou dívkou kterou jsme s Katie nechali vyhodit protože nás napadla. Ukázalo se, že se vrací na hrad. Když přišla vlna prváků poznal jsem jednu prvandu, tuším, že se jmenuje Jenna. Začala se ochomýtat okolo té jejich partičky a nakonec jí asi i uzavřela. Až zas tak mi to nevadilo, Danny by taky rozhodně nebyl nadšený z partičky bohatých, skrz naskrz zkažených děcek z vyšší vrstvy které označuji jako své přátele. Naneštěstí mi přišel vzkaz... Od anonyma co mě nabádal abych se Dannyho optal na ten polibek s Hannou... V ten moment jsem se tvářil naprosto normálně, ale uvnitř má mysl vypnula a moje duše začala bolet, první připomenutí její existence za celý můj život. V ten moment jsem si sbalil pár nutností a ihned odcestoval domů do Itálie. Sehnal jsem tolik přátel kolik jsem mohl a vyrazil se opíjet. Potřeboval jsem je, potřeboval jsem aby se mě dotýkali, líbali mě, vypudili mi z hlavy myšlenky na bolest a nechali je nahradit vášní.

Pár dnů na to jsem se objevil znovu v Kotli, úžasný jako vždy. S maskou složenou z arogantního úšklebku a slunečních brýlí. Bavil jsem se s přáteli a poznával nové lidi jako by se nic nestalo a doufal, že už nikdy nestane. Že mé srdce zůstane navždy uzamčené. Jednou večer když jsem se chystal spát jsem, ale uslyšel klepání na dveře. Když jsem otevřel dveře uviděl jsem v nich kymácející se Katie, páchnoucí nezaměnitelnou vůní alkoholu. Hnedka jsem jí vzal dovnitř a ona mi zamávala před očima levou rukou, na které se jí na prsteníčku vyjímal zásnubní prsten. Byla tím zdrcená a já ji moc dobře chápal, je totiž jako já a nechce se vázat, být označená a nesvobodná. Povídali jsme si a řeč sklouzla k tomu, že jsem měl být s ní a ne s Dannym. Zanedlouho jsme se začali líbat a když se na chvilku odtáhla vrazil do pokoje právě Danny. Nechtěl jsem vidět zrovna jeho, nechtěl jsem aby se to stalo takhle, ale můj mozek v ten moment neposlouchal a když se Danny zeptal, zda ruší já drze odpověděl, že trochu ano. V ten moment se Danny na patě otočil a bouchl za sebou dveřma. Nechtěl jsem mu to udělat takhle, ale nechtěl jsem ani abych musel vzpomínat na to jak jsem ho měl rád. S Katie jsme pak prostě pokračovali dál a prostě se to stalo.

Před dnem odjezdu jsem se potloukal v Kotli s Adamem, jedním fajn klukem z Havru, je mu sice dvanáct, ale přátel ze stejné věkové kategorie moc na výběr stejně nemá. Kecali jsme s Berry, která se dala dohromady s Mattym Blackem z Nebu (je fajn když ostatní z mého ročníku už jsou v páťáku). Berry pak dostala nějaký dopis ze kterého se naprosto zhroutila a Matt ji musel odvést domů. Když už jsem s Adamem chtěli jít, objevila se Gina a zeptala se jestli nechceme na večírek. Sice to stálo trochu přemlouvání, ale pozvání na jeden z pověstných komorních večírků Giny Blackberry nejde říct ne a tak jsme se tedy přes krb dopravili k Gině. Nakonec jsme tam byli jen já, Gina, Vally a Adam. Povídali jsme si o všem možném, popíjeli (i když se Adam nenechal svést ani ke kapičce whisky). A nakonec tam i usnuli.

Probudili jsme se ztuhlí z křesel a jen co se probudil Adam už jsem musel kontrolovat čas. Byl chudák trochu vystresovaný z toho, že to nestihneme vlak, tak jsem ho musel klidnit, že máme spoustu času. Rozloučili jsme se s Ginou a vyrazili směr Kotel, kde se rozpoutalo hotové prvácké peklo. Každý se tlačil na každého tak jsem se protlačil nahoru a šel si pro kufry a zabalit pár dalších věci, přičemž se u mě stavila Katie. Když jsem měl sbaleno, nějakou záhadou jsem dostal dolů všechny tři kufry, aniž bych se zabil a Katie mi pomohla vzít klec s Bastet, což je moje nové koťátko egyptské mau. Nasoukal jsem kufry do truhel, vzal si klec aby se Katie mohla zase odebrat pryč. Objevil jsem Adama, snažícího se dostat z houfu prváčků, naštěstí už odbavil svoje kufry, tak jsme se spolu vydali na nádraží. To bylo jako vždy přecpané prváky a známýma tvářema. Nějakou dobu jsme čekali než se otevřou dveře do vlaku a pak se konečně vydali usadit se do volného kupé. Byl jsem tam já, Katie, Adam a Katiina malá sestřička Claudie.

Když jsme konečně dorazili šli jsme rovnou ke krbům a přemístili se do školy. Katie si ještě odskočila na kolej a já šel rovnou do síně, kde už seděli někteří profesoři. Zanedlouho na to už se Velká síň zaplnila a začali přicházet skupinky prváků. Nic co by mě extra zajímalo, vlastně letos jsou to jen dva prváci ve Zmiji se kterýma jsem spokojen Katiina sestra Claudie a jeden prvák Harry, kterého jsem stihl poznat už v Kotli.
Jinak je to všechno nic moc. Po jídle jsem se vydal na kolej kde už čekali kufry a milé překvapení v tom že naší novou hlavní kolejní je Chandlerka, ani nevíš jak jsem rád že máme ji a ne tu starou pannu Orwellínu.

Později toho večera, jsme se s Katie vypařili a šli jsme do klubu... Trochu si zařádit. Jsem z toho dost zmatený protože já sám nevím co k ní cítím, jestli je to jen vášeň křísnutá s kamarádstvím a nebo jí mám vážně rád i jinak než kamarádku. Prostě nevím, ale zatím jsem spokojený tak jak to je.

A to je asi všechno co bych ti chtěl napsat, takže tady to máš a někdy snad zase něco napíšu.  

Životopis

Gianbattiste Vittore Chiavaelli

Narozen: 5. ledna 1980

Vzhled:

 Gianbattiste je chlapec s velice vysokou postavou která kontrastuje s jeho nezdravou vychrtlostí. Má překrásnou, bezchybnou porcelánově bledou pleť. Kdybychom se pohybovali odspodu nahoru uchvátí vás jeho hubené, dlouhé nohy, které s velkou radostí dává často na odiv. Od noh se přehoupneme přes boky k trupu. Ten má klasickou siluetu přesýpacích hodin, s párem podlouhlých paží tak dotváří bezchybnou postavu modelky z módních časopisů /až na to že místo nepatrných prsou zkrátka žádné nejsou/. Nakonec se přes hubený krk přehoupneme k obličeji, jenž tvoří kapitolu sám o sobě. V obličeji jsou jeho rysy spíše ženské než mužské. Obličej mu zdobí výrazné /avšak stále přirozené/ rty, menší nosík a uhrančivé oči šedé barvy které často zdobí kouřovým líčením. Nad očima se vznáší udržované a štíhlé obočí. Nosí dlouhé vlasy udržovaná trošku déle pod ramena. Jejich přírodní barvu už si ani Gianbattiste nepamatuje, jelikož jeho vlasy mu poprvé obarvila matka již v jeho třech letech. Ale s oblibou tvrdí, že je to blond. Přes velice časté barvení jsou jeho vlasy velice kvalitní /díky tomu že kouzelnické barvy na vlasy neničí vlasy a navíc Gianbattiste používá velké množství těch nejkvalitnějších přípravků na vlasy/.

Povaha:

Gianbattisteho chování už od raného dětství deformovala jeho matka, která své dítě brala spíše jako panenku, takže mu už odmala nechávala barvit vlasy, brala ho s sebou ke svým kosmetičkám a nakupovala na něj nejdražší oblečení od vrcholných návrhářů. Takže Gianbattiste ze všeho nejvíce dbá na svůj zevnějšek, je velice povrchní a věří, že krása a styl jsou jedny z nejdůležitějších vlastností. Je také značně elitářský a do blízkého okruhu přátel si nevezme kdekoho. S tím je spojeno i to že je velice povýšený, k čemuž byl též vychováván. Je naprosto nesnášenlivý vůči mudlům a většinou i ke kouzelníkům s mudlovským původem. Mezi jeho další vlastnosti patří jistá potřeba po extravaganci a pobuřování. Jinak je velice společenský, neskutečně miluje dobré večírky a lehké koketování.

Koníčky:

Díky matce se už od útlého dětství velice zajímá o módu a vše s ní spojené. Také velice miluje malování, pro které má přirozené nadání. Má také vcelku hezký hlas a jisté vlohy pro zpěv, které se však rozhodl nadále nerozvíjet.

Původ:

Gianbattisteho rod je jeden z nejstarších čistokrevných kouzelnických rodů v celé Evropě.

Původní zmínky o něm se objevují již v 5. století z Byzantské říše. Podle těchto zmínek se rodina usídlila v Konstatinopolisu a za pomocí manipulace se samotným císařem si vydobyla výsadní postavení. V 6. století po dobytí Itálie se rodina rozhodla pro přesun do Itálie, kde sídlí dodnes.

V dnešní době je rodina považována za největší v celé Itálii a sídlí poblíž Milána v nádherném paláci s názvem Palazzo Chiavaelli, ten je chráněn kouzlem tak aby jej mudlové viděli jako bortící se trosky, pod rouškou se však skrývá největší a nejkrásnější sídlo celičké Itálie. Palazzo Chiavaelli bylo již od vzniku často upravován, ba dokonce razantně přestavován, najde se tu ovšem prvek z každé doby, leč občas důkladně skryt. Za vším tím skvostně zpracovaným mramorem a nejvelkolepější dřevořezbou se skrývá spousta tajných skrýší a místností. Toto rozsáhlé panství je vskutku schopné pojmout přes tři stovky nocležníků /a vězte, že byly doby, kdy rodina měla plný počet hostů, kteří rádi využívali pohostinnosti/. Nyní musejí skřítci udržovat dům perfektně čistý i přesto, že velké množství místností se nevyužívá. Rodina ale vlastní rezidence roztroušené po celém světě. Do dnešních dnů si rodina si vybudovala impozantní obchodní impérium a je tak jednou z nejbohatších rodin v Evropě ne-li jednou z nejbohatších na celém světě.

Rodina:

Matka - Angelica Elisa Chiavaelli /rozená Abelli, 35 let/ - Gianbattisteho matka je krásná mladá žena s bledou pletí a dlouhými blond vlasy. Její skutečný věk je 35, ale nikdo to ve skutečnosti neví, jelikož se často vydává za mladší. Jako mladá byla velice úspěšná modelka, stala se tváří předních značek a nechyběla na jediné kouzelnické haute couture přehlídce. Dodnes má skvělé kontakty v kouzelnické módní branži. Je společenská, manipulativní, povrchní a nemá problém za jediné haute couture šaty utratit 400 galeonů, ale zároveň je velice inteligentní žena.

Otec - Agamennon Vincenzo Chiavaelli /39 let/ - Otec Gianbattisteho je typický Ital s opálenou pletí, černými pečlivě upravenými vlasy a chladným pohledem. Businessman se vším všudy, věčně zaměstnaný a za jeho obchody prý už stojí pár mrtvol, ale nikdo se neodváží proti němu otevřeně vystoupit. Je nezpochybnitelnou hlavou rodiny, dbal na Gianbattisteho a už odmala mu platil ty nejlepší učitele, ať už šlo o všemožné cizí jazyky, filozofii nebo umění. Po několika nepříjemných incidentech se rozhodl, že bude lepší, když bude Gianbattiste studovat v zahraničí a nakonec ze všech těch škol vybral právě Bradavice jako nejlepší možnou volbu.

Pramatka ze strany otce - Caterina Maria Chiavaelli - Postarší dáma /65 let/, s přísným pohledem. Vždy chodí v elegantních rukavičkách, luxusním kostýmku s extravagantním kloboukem na hlavě. Většinu svého času tráví v Římě a v Pallazo Chiavaelli tráví čas jen velice nerada, kvůli vzpomínkám na svého zesnulého manžela. Velice ráda tráví svůj čas s vnukem a vždy když ho vidí, jej obdaruje nějakou maličkostí /jako jsou značkové hedvábné kravaty, kožené opasky atd./

Pramatka ze strany matky - Concetta Avellina Masoritti /62 let/ - Žena s vyhlazeným obličejem, rty namalovanými vždy rudou rtěnkou a velkými kulatými slunečními brýlemi. Je velice pozoruhodná dáma a v Itálii jsou její eskapády velice často na první stránce společenských magazínů. Sama se proslavila vynalezením několika omlazujících kouzel a lektvarů. Momentálně truchlí za svého již třináctého manžela, jež se nedávno záhadně ztratil /a stejně záhadné jsou úmrtí i jejích předešlých manželů/.

Královna hysterie zpět na hradě

Asi mě zastihla nějaká grafomanská chvilka, protože se mi zachtělo opět tě vytáhnout na světlo světa (tohle úsloví ber tady ve Zmiji s rezervou). Přísahám, že jsem to chtěl udělat dřív (fajn teď lžu). Takže abych to shrnul:  Před měsícem byl odjezd směr Bradavice, dovol tedy abych ti to popsal.

 Začalo to tak, že jsem překvapivě brzo vstal, oblékl se a vzal si kufry dolů do obýváku (až teď si uvědomuji, že jsem si zapomněl svoji kytičku - Spauldinga! [snad ho bude Gina zalévat, když já to nikdy nedělal]). Naštěstí jsem zrovna zastihl Ginu takže mě, přemístila do Kotle, kde se rozpoutalo hotové peklo. Tak hektické to nebylo snad ani při otevření Příčné a jen taktak jsme se přemístili na volný kousíček místa. Raději jsem se prorval dopředu a odbavil své kufry. Pak jsem se posadil k baru a dal si snídani. Zaměstnán jídlem a ignorováním okolí jsem si nevšiml že se mezitím Kotel jaksi vyprázdnil. Při pohledu na své imaginární hodinky (poznámka pro příště: sehnat si dostatečně stylové hodinky) jsem s hrůzou zjistil, že s vysokou pravděpodobností mi ubíhá čas. Statečně jsem tedy vyrazil do ulic Londýna na pekelně vysokých podpatcích a díky neobyčejnému umu jsem na nich doběhl až na nádraží a nezabil se přitom. Jaké štěstí mě zaplavilo když jsem zjistil, že vlak je pořád na nástupišti 9 a 3/4. Leč skoro všechna kupé uvnitř vlaku byla obsazena. Prodíral jsem se tedy vlakem a když už to vypadalo že prostě vyhodím nějaké prváky z jejich míst, tak jsem uzřel kupé s otevřenými dveřmi, přicválal jsem tedy k němu, obhlídl jestli tam někdo neoxiduje a hrdinně za sebou zavřel dveře. Pohodlně jsem se usadil k oknu a čekal, že budu relaxovat. Když v tom otevřu očka a co nevidím, další prváky. nonšalantně se je snažil vykopnout. A najednou začala být ta malá prvanda drzá až vulgární. Vyhoupl jsem se tedy z místa, nasadil zabijácký pohled a heroicky je vystrnadil. Znovu jsem se usadil a zanedlouho se zase pomalu otevírali dveře kupé, moje myšlenka byla, že si to ke mě míří další prvák, ale s překvapením jsem zahlédl Katie. Jak jsem zjistil tak se odpojila od veleváženého prefektstva a vyhledala radši kultivovanější společnost. Posadila se naproti mě a vytáhla z tašky láhev ohnivky. Počkali jsme než nás obejde hrozící inspekce, kterou zahlédla cestou (a která náhodou prodávala noviny) a zapili nový školní rok už ve vlaku. Přišli jsme také na neotřelý způsob podávání výše zmíněného chlastu nápoje v útrobách čokoládové žabky (úskočné mrchy). Pravděpodobně vede do školy nová trasa, jelikož tunel byl doposud vždy jen jeden. A aniž bychom, se nadáli začalo se stmívat, což bylo znamením, že brzy dorazíme do cíle. Podle toho jak neohrabaně strojvedoucí zabrzdil, jsme nebyli jediní ve vlaku kdo si trošku přihnul. Chudák Katie spadla tak nemotorně, že se bouchla hlavou o má kostnatá kolena. Nějak jsme se tedy dopravili ven, kde nás už naháněli ke krbům. Prorvali jsme se do malé chatrče s krbem a přemístili se do školy.

 S Katie jsme zaběhli do kolejky aby zakryla modřinu a vzala si pár věcí a pak šupem do síně na zařazování. Proběhli jsme kolem kolosu prváků do síně, kde se zatím nic nedělo. Zanedlouho však nakráčela skupinka prváků a začalo rozřazování. Jen co se tam mihlo prvních pár prváčků, už klobouk řval „Zmijozel!“ Jak jsem tak pozoroval některé jedince, tak nadšený jsem z toho zrovna nebyl. Po nehorázně zdlouhavém zařazování, se na stolech objevilo jídlo. Vzal jsem si pár sušenek a vypařil se ze síně. Namířil jsem si to rovnou na kolejku. Tam už byly obě naše kolejní a očekávalo mě tam nemilé překvapení. To překvapení spočívalo v tom, že mi na pokoj šoupli dva prváky. Jeden je v pohodě, ale ten druhý je naprostý magor, idiot a otrava... No což, až mi rupnou nervy odešlu ho zpátky rodičům po kouskách, vsadím se, že mi pak napíšou děkovný dopis. Zdrcen tímto faktem, jsem si raději šel lehnout a usnul pokojným spánkem.

 V průběhu dalších dnů se začaly dít vcelku zajímavé věci. Které ti popíšu zase jindy, jelikož už se mi chce spát. Snad to zapíšu brzo, do té doby sladké sny.

Letní flámování

Asi bych sem měl znovu něco připsat, že? Vím že nepíšu často (a mezi námi ani nečekej že bych sem nějakou náhodou psal pravidelně), ale snad ti to tentokrát vynahradím. Nevěřil bys tomu ale od minula se dělo vcelku dost věcí.
 Mezi první z nich patří obávaná nákaza: prváci. Zamořili Kotel rychleji než jsem čekal. Rozhodl jsem si jich nevšímat a usadit se u stolu, to by však nesměli být prváci aby si frekventovaně, bez zeptání, sedali zrovna k tomu stolu u kterého jsem spočinul. Pamatuji si jako by to bylo včera, na moment kdy mě máti/chůva (no dobře zas tak dobře nepamatuji, ale tipuji že to byla máti) naučila, že když je v podniku obsazeno nenápadně šoupneme servantovi nějaké peníze a naznačíme mu aby vyhodil nějaké méně majetné a důležité osoby. Chápu že na Kotel jsou to moc dobré mravy, ale u Merlina alespoň zeptat jestli mám volno by se mohli (to, že nemám je už jiná záležitost). No zkrátka několik následujících dnů jsem trávil odpálkováváním dětiček (přiznávám, že sledovat jejich zklamané výrazy bylo vcelku povznášející). Toť by bylo k prváctvu ( neboj ke zvracení se dostaneme později).
 Dalším zajímavým dnem byl ten kdy jsem TO zjistil. Onou věcí je fakt, že se bude Rosa vdávat. To jsem se totiž takhle jednou šel zeptat Giny jestli mě náhodou nechce hodit do Kotle, jelikož nerad cestuji letaxem. K mému překvapení si tam prý Ros zkoušela střihy na nějaké šaty a to bych samozřejmě nebyl já kdybych jí nadšeně nenabídl poradenství. A už mi bylo jasné co se chystá, když Ros trvala vyloženě na bílých šatech. V ten moment mohla říct cokoliv a já bych stejně věděl, že bude svatba... Asi ti nemusím říkat jak zdlouhavé tedy bylo vybírat střih svatebních šatů, co? No nakonec jsme myslím vybrali opravdu vkusné šaty.
 No pár dnů na to se konala rozlučka (fajn odložím poznámky o tom jak jsem byl neskonale ohromen) a musím poznamenat že byla opravdu, opravdu super. Tedy když se všichni usadili tak byla atmosféra hustá jako ulehčovací dryák, naštěstí jsme, ale atmosféru utopili v chlastu... A bylo ho dost, takže jistě pochopíš, že několik věcí mi tak trochu vypadli. Ale většinu věcí si pamatuji s naprosto neomylnou přesností! Většinu času jsem stejně trávil v bazénu (sice jsem si zapomněl plavky, ale stejně jsou plavky pro amatéry), nebo popíjením ohnivky. Ale pak přišlo to co přijít zkrátka muselo... Flaška! Tuším že jsem měl za úkol líbačku s Ros, ale ta jako správně cudná nevěsta nechtěla žádné žhavé líbačky. Pak zase někdo někoho líbal a pak se konečně něco dělo a totiž klasika všech rozluček striptýz. Naneštěstí si ho nepamatuju tak dobře... Ale figuroval tam talíř! Pak si pamatuji, že jsem odpovídal na jistý dotěrný dotaz (který mi připomněl smutnou pravdu, že hoši z anglie jsou nudní a nepřizpůsobiví). Nakonec se to zakončilo tak, že jsem si musel vzít na sebe plavky Katie (měl jsem v nich opravdu úžasné pozadí). Pak už jsme se jen prochlastali k blaženému spánku. Vsadím se, že si dokážeš živě představit to ráno po rozlučce. Ale Rosa je naštěstí naše úžasná lékouzelnice s dostatkem odpuzovacího lektvaru.
 Samotná svatba byla úžasná, Rosa vypadala jako víla s těmi květinami ve vlasech a v nebesky bílých šatech. Obřad se konal v Prasinkách a po jeho konci se hosté odebrali na hostinu, kde se pronášeli proslovy, hráli hry... A byla tam i moje dobrá kamarádka whisky...
 Pár dnů nato otevírala Příčná a jak jsem mohl čekat v Kotli se shromáždilo všechno prváctvo. Jenže téměř všechno prváctvo taky začalo zvracet! Jelikož Kotel není zrovna nejlépe větrané prostranství dozajista si dokážeš představit ten puch. Měl jsem co dělat abych z toho sám nepřivedl na světlo světa svoji snídani... Naštěstí se zanedlouho vstup do Příčné ulice otevřel a já se mohl nadechnout čerstvého vzduchu.  No, hádej kam jsem zamířil? Jestli mě znáš tak hádáš nepochybně Malkinovou a hádáš správně. Můžu prohlásit, že jsem vše utratil do posledního centu a jsem s tím spokojen. Poslední den už jsem jen dokoupil jen posledních pár drobností a pak v Kotli popíjel s Katie, Berry a jejich kamarádkou, jmenovala se tuším Emily. Berry jí koupila její první ohnivku, chuděře stačili dva loky a pak mi lahev přenechala, ale což však na hradě bude dost příležitostí k popíjení. Nakonec jsme se s Berry stavili naposled u Malkinky a odebrali se k Gině (jop B. tam teď taky bydlí). Tam mi pomohla zabalit věci, zakecali se a pak jsme si šli lehnout. No a teď jsem v rychlosti ještě přiškrábal tohle. Takže dobrou noc, pravděpodobně skončíš na nějakou dobu zase na dně kufru... Pá.